Zájemci o historii vojenství naleznou zde mnoho poučného o taktice jednotlivých druhů zbraní v 17. století. Vyobrazení vojenských formací na mnohých listech nám ukazuji, že pěchota bojovala zásadně ve čtvercových útvarech, jichž strany tvořily řady, příp. zástupy 10 až 15 mužů v těsných rozestupech. Na rozích čtvercových útvarů bývaly někdy ještě malé čtverce mužstva, jak vidíme např. na plánu formací stavovských a císařských vojsk před bitvou bělohorskou. Celou plochu čtverců vyplňovali pikenýři, ve středu bývalo zpravidla několik praporečníka stanoviště velitele jednotky. V případě rozptýlení oddílu určili praporečníci na pokyn velitele vztyčenými prapory nástupové seřadiště. Kolem čtverce pikenýrů stávaly zpravidla v těsných rozestupech dvě až tři řady mušketýr. Při střetnutí s nepřítelem vystřelila první řada mušketýrů své pušky, pak je předběhla řada pikenýrů s píkami, vztyčenými proti nepříteli, vzápětí předstoupila další řada mušketýrů ke střelbě, pak opět pikenýři, kteří kryli střelce po dobu nabíjení mušket, což u těchto zbraní trvalo pochopitelně poměrně dlouho. Toto střídání boje střelců a pikenýrů se stále opakovalo, až bojující jednotky narazily na sebe. Pak teprve se čtvercové formace rozptýlily a nastal boj zblízka – muž proti muži. Při odrážení Útoku, příp. krytí ústupu byla taktika pěchoty tatáž. Tento způsob boje ovšem předpokládal volný terén, v lese nebo na zastavěných místech bývali mušketýři porůznu rozptýleni a kryti za stromy a budovami, pikenýři se tu zdržovali v pozadí. Čtvercová taktika pěchoty se zachovala s některými obměnami až do válek napoleonských k odrážení jezdeckých útok.
Jízda byla na bojišti formována též do čtvercových útvarů, později však obvykle k útoku nastupovaly dvojřady jezdců. Tyto nástupy jízdy se zachovaly až do první světové války. Při střetnutí jízdních oddílů se nepřátelské jednotky k sobě přiblížily volnou jízdou na určenou vzdálenost, pak s obou stran prudce vyrazilo několik jezdců, kteří vypálili své pistole do řad protivníka. Pálící jezdci se střídali, vzdálenost se snižovala, až došlo k nárazu obou jednotek a došlo k boji zblízka. Důstojník jízdy měl své stanoviště před svým oddílem. Boj menšího počtu dragounů s pistolemi před hlavními oddíly se nazýval „karakol“. Taktika boje pěchoty a jízdy je obzvláště podrobně a přehledně znázorněna na mědirytinách bitev u Breitenfeldu (u Lipska) r. 1631, u Lützenu r. 1632 a u Jankova r. 1645. Příznačným znakem nástupových tvarů obou nepřátelských armád před bitvou je zpravidla postaveni hlavní úderné síly pěchoty v centru, zatímco jezdecké pluky byly umístěny na obou křídlech. S touto nástupovou praxí se setkáváme stále, již od bitvy bělohorské. U švédské armády však bývalo postaveno mezi jednotlivé oddíly jízdy po čtyřiceti mušketýrech („zwisohen jeden Squadron Reuter 40 Musquetierer“). Tuto novinku zavedl král Gustav Adolf poprvé v bitvě u Breitenfeldu. Poněvadž tedy křídla nástupových tvarů tvořily obvykle jednotky jezdectva, byla přidáním mušketýrů podstatně zvýšena Úderná síla při útoku i obranyschopnost při odrážení nepřátelského protiútoku. Nesprávná je rozšířená domněnka, že již v třicetileté válce byly vedeny jezdecké útoky prudkým cvalem proti nepřátelskému postavení až k nárazu celých oddílů, z čehož vznikla charakteristická bitevní vřava, v níž byl veden zmatený boj bodnými a sečnými zbraněmi (tzv. „meléd“). Tato praxe, s níž se setkáváme v pozdější době, až téměř do světové války 1914–18, byla v třicetileté válce používána jen někdy na konci střetnutí, bylo-li třeba zcela rozdrtit již otřesené nepřátelské vojsko. Palba z pistolí jezdců, doplněná střelbou přidaných mušketýrů, představovala výraznou bojovou sílu křídel armád. S touto bojovou taktikou se setkáváme na četných rytinách. Zvláštním druhem jízdy byla lehká jízda, složená z výborných chorvatských, kozáckých a polských jezdců, v jejichž čele ve Valdštejnově armádě stál hrabě Isolany. Byli to však pověstně neukáznění žoldnéři, kteří sloužili hlavně výzvědným účelem, pronásledování poražených vojsk a přepadáváni zásobovacích kolon. Bojové akce lehké jízdy se často zvrhá valy v nehorázně plenění a vražděni civilního obyvatelstva, což bylo jednou ze smutných charakteristik třicetileté války. Jednou z osvědčených „bojových“ metod, která obvykle citelně postihovala protivníka, bylo důsledné drancování na nepřátelském území, což pochopitelně doléhalo zvlášť krutě na venkovské obyvatelstvo. Zásobování početných armád bylo totiž odkázáno téměř výlučně na tyto „místní zdroje''. Tato nelidská praxe vedla místy k vylidnění celých krajů a k zániku tisíců vesnic. V zemích koruny české a ve středním a jihozápadním Německu se odhaduje pokles počtu obyvatelstva v třicetileté válce o více než dvě třetiny. Při bitvách stávaly oddíly lehké jízdy seřazeny v pozadí hlavních armád.
Soudě podle četných vyobrazení bitev, byl rozsah a význam dělostřelectva zpočátku třicetileté války poměrně malý. Vidíme tu jen ojediněle baterie o počtu tří až čtyř děl. Později však bylo dělostřelectva více a baterie byly početnější. Gustav Adolf u této zbraně zavedl též taktickou novinku; palebná postavení malých, pohyblivých pěchotních děl nebyla v bateriích mimo hlavní armádu, jak tomu bývalo dosud, nýbrž porůznu v prostoru postavení pěchoty. Tyto moderní taktické prvky, jimiž Švédové předčili klasické bojové metody císařských armád, přispěly značnou měrou k několika významným vítězstvím Švédů nad císařskými, počínaje již u Breitenfeldu r. 1631 až po Jankov r. 1645.
Je zajímavé, že velitelé větších bojových skupin ani generálové celých armád nejsou nikdy vyobrazeni v průvodu svých pobočníků, takže je opodstatněna domněnka, že sami dojížděli k jednotlivým bojovým jednotkám a udíleli tu rozkazy. Důležitým úkolem velitele bylo v případě krise neprodleně zajet na ohrožené místo, postavit se do čela otřeseného oddílu, strhnouti jej dopředu s tím rozhodnout boj. Právě tak si počínal Gustav Adolf v bitvě u Lützenu, vzdálil se však příliš od jednotky, kterou vedl kupředu, až ji ztratil z dohledu, což mu bylo osudným.
(Jiří Douglas Sternberg)