Wimpfen

Rytina je provedena (povrchně a zřejmě narychlo) po způsobu mapy, vodní toky jsou zakresleny jako ve skutečnosti. Města a vesnice jsou označeny jmény. Vlevo dole je Hailbrunn, vpravo nahoře Wimpfen. Legenda A až L obsahuje vysvětlivky k vyobrazené události. Uprostřed rytiny je dobře viditelná vozová pevnost s označením „D“. Nad tím je nápis: „Palatinatus“, dole je uvedeno: „Pars Ducatus Würtenbergensis“.

První fáze třicetileté války skončila porážkou českého stavovského povstání. Ohnisko bojových akcí se z Čech přesunulo do Rýnské Falce, dědičného území Fridricha Falckého. Ten byl císařem považován za hlavního představitele protestantské opozice v říši. Mocenské postavení Fridricha Falckého bylo otřeseno porážkou stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Nebyl však ve svém boji osamocený. Do bojů se zapojilo mnoho jeho stoupenců: Jiří Fridrich Baden z Badenu-Durlachu, Kristián vévoda Brunšvicko-Wolfenbüttelský, Petr Arnošt hrabě Mansfeld a další. Dostalo se jim i podpory ze zahraničí, jmenovitě od anglického krále Jakuba I. Stuarta, který byl tchánem Fridricha Falckého. Hlavním velitelem císařsko-bavorské armády, který byl pověřen vedením bojů ve Falci, byl generál Johann Tserclaes Tilly. Jedna z důležitých událostí falckého tažení byla bitva u Wimpfenu dne 6. května 1622. Střetl se tu právě Jiří Fridrich z Badenu-Durlachu s Tillym a španělským generálem Cordobou. Štěstěna stála na straně katolických sil. Vzhledem k úspěšnějšímu strategickému postupu měli v bitvě Tilly a Cordoba k dispozici silnou přesilu. Jiří Fridrich se spoléhal pouze na svůj „wagenburg“ – zastaralou taktiku vyzbrojených vozů. Bitva trvala od časného rána do poledne, kdy Tilly stáhl svá vojska k odpočinku do blízkého Dornetového lesa. Markrabě durlašský měl ve středu svých formací postaveny ozbrojené vozy a v pozadí další skupinu ozbrojených vozů se zásobami střeliva. Odpoledne zahájil Tilly novým útokem na „wagenburg“, který byl zprvu bezúspěšný, později se mu však povedlo přesnou dělostřeleckou palbou přivést k výbuchu zásoby střeliva, což vyvolalo v protestanské armádě zmatek. Tillyho vojska pak lehce vnikla do postavení nepřítele a současně nastoupila k útoku Cordobova jízda, která dílo důsledně dokonala. Protestantská vojska prchala zpět přes Bellingrův potok, který protékal těsně za jejich postavením, jediný most však nestačil na rychlý únik dezorganizované, poražené armády, která byla úplně rozdrcena. Markrabí durlašský zde ztratil prakticky celou armádu, odtáhl chvatně s malými zbytky svého vojska. Sám pak hledal útočiště mimo Německo, protože ho císař dal do říšské klatby.