Breitenfeld

Mědirytina je rozdělena na dvě části, z nichž horní zobrazuje postavení obou nepřátelských armád, císařsko-ligistické a švédsko-saské před bitvou u Breitenfeldu, 17. září 1631. Na dolní části je obraz bitvy v plném proudu, císařsko-bavorské jednotky jsou v rozkladu, ustupují a prchají. Na obou obrazech je vpravo dole vesnice Breitenfeld. Celá mědirytina je orámována jemným barokním rámečkem, v němž je na malém štítu ve středu nahoře uvedeno číslo XLIV. Shora uvedený latinský text je umístěn na ozdobném štítu mezi oběma zobrazenými scénami.

Bitva u Breitenfeldu (též zvaná „u Lipska“), k níž došlo 17. září 1631, byla jednou z nejvýznamnějších a svým rozsahem největších bitev třicetileté války. Jejím přímým důsledkem bylo nové rozložení sil v konfliktu. Gustav Adolf švédský potřeboval z různých politických a strategických důvodů mnoho času, než se rozhodl pro přímý, rozhodující boj s Tillyho armádou, která dosud neutrpěla podstatnější porážku. Jednou z hlavních pohnutek protestantů byla touha po pomstě za vyplenění Magdeburku. Jan Jiří I., kurfiřt saský, dlouho váhal, než se postavil otevřeně proti císaři, a toto jeho rozhodnutí bylo vlastně způsobeno Tillyho diplomatickou neobratností, poněvadž táhl se svou hladovou armádou dosud válkou nezasaženým saským územím, kde jeho jednotky rabovaly, kde mohly. Tato skutečnost, i hrozný osud Magdeburku, který byl vlastně též Tillyho dílem, utvrdily saského kurfiřta v jeho rozhodnutí postavit se na stranu Švédů. Tím se stal jazýčkem na váze, který Tilly již nemohl vyrovnat. Při střetnutí obou armád stálo proti sobě na obou stranách přes 30 000 mužů (tedy celkem více než 60 000 mužů). Sasové byli zpočátku bitvy poraženi Fürstenbergem na levém křídle a jejich formace se rozpadly. Brilantní taktika použitá švédským králem Gustavem Adolfem II. však tuto prvotní prohru dokázala vyrovnat. Švédská pěchota v této bitvě dosáhla neočekávaných úspěchů. Osvědčený generál Pappenheim (po němž se do dnešních dnů zachovalo rčení: „Známe své Pappenheimské!“) podnikal na levém křídle císařských prudké útoky, které však proti pružně operujícím Švédům zůstaly bezvýslednými. Porážka císařsko-ligistických vojsk byla zdrcující. Bylo to hlavně díky taktickým inovacím švédského krále – silné pěchotní formace, pohyblivé dělostřelectvo a pěchota svojí palbou podporující formace jízdy překvapily Tillyho, který ve svém vlastním bitevním plánu udělal několik zásadních chyb.